ČÍSLO DVĚ - OKO A MĚSÍC
Oko je symbol, který bývá často vázaný na číslo dvě a tím na měsíční kult (později zřejmě došlo k přehodnocení jeho významu, v křesťanství totiž symbol trojúhelníku a oka vyjadřuje všudypřítomnost Boha; v buddhismu symbolizuje třetí = božské oko vševědoucnost). Stejne jako u vejce je i numerická hodnota dvojky bezvýznamná a to platí i o anatomických znacích oka. Dvojka a oko spíše symbolizují absolutní vhled či absolutní vědění, propůjčují hrdinovi magické vědění a démonickou sílu. Jako symbol rozsáhlého významu bývalo oko často zobrazováno na mincích.
Ačkoli se oko často spojuje se symboly dvojky, může se objevovat i jednotlivě. Pak je symbolem existence mimo pár a charakterizuje svého nositele jako démona. Jednookost má v tomto případě stejný význam jako tělo pouze s jednou rukou, jednou nohou apod. Medb, hlavní ženský nepřítel CúChulainna, na něj připravuje past tím, že třem synům a dcerám ženy CúChulainnova zabitého nepřítele Cailaitína nechá uřezat vždy pravou nohu a levou paži a vypíchnout jedno oko. Ona sama se stejně jako Morrigán může objevovat jen s jedním okem. Conall Cernach bojuje proti jednorukým a Finnův nepřítel je jednooký démon stejně jako Lugův soupeř, hrdina dobyvatelských mýtů, totiž obr Balor, který má zase zřejmě velšský ekvivalent v Ysbaddadenovi, otci Olwen. Balor umí svým okem zabíjet nepřátele nebo je proměňovat v kameny.
Zajímavý je popis CúChulainna v ráži, který ho ukazuje ve světle měsíčního kultu a charakterizuje jako démonického hrdinu:
CúChulainn - někdy popisovaný jako jednooký, takže ženy do něj zamilované osleply, než s ním vůbec mohly promluvit - se rozhněval kvůli útokům Medb a chystal se do boje. Končetiny i všechny klouby se mu chvěly zlostí a jeho tělo se v kůži otočilo tak, že chodidla a kolena směřovaly dozadu, paty a lýtka dopředu a svaly jeho lýtek ležely na holenních kostech jako zaťaté pěsti válečníka. Jeho tvář byla jako skořepina černá zlostí, jedno oko vtáhl dovnitř, takže by je na jeho tváři nenašel ani jeřáb, druhé oko vyskočilo z tváře ven. Ústa měl znetvořená tak, že tvář se uvolňovala od čelisti, takže bylo vidět hluboký otvor jeho jícnu; plíce i játra mu téměř vlály v hrtanu. Když sklapl čelisti, vyšlehl mu z krku a z úst oheň. Tlukot jeho srdce byl jako štěkot řeznického psa nebo řvaní lva. Vlasy se mu zježily tak, že by se na ně dala napíchat jablka. Z čela mu vystupoval válečnický srpek měsíce, tlustý jako brousek a dlouhý jako nos. Vysoký jako stožár vystříkl pramen hnědé krve z jeho lebky a vytvořil tmavou, čarovnou mlhu. Po tomto znetvoření vyskočil na svůj vůz, který měl na okrajích připevněny srpy.
Měsíční kult je důležitý v různých kulturách, a tedy i u Keltů. Zatímco Keltiberové přinášeli za úplňku oběti a celou noc tančili, u ostrovních Keltů v tomto směru nemáme žádné odkazy. Pouze Skotové ještě v 19. století označovali měsíc jako lóchran mór an áigh, tj. Velká lampa dobra.
Nesporné je to, že měsíc byl důležitý pro rituály, osudy a výpočet času. Tak jako Germáni ze strachu před porážkou nikdy nebojovali za ubývajícího měsíce, platilo i u Keltů, že je nutné nejprve určit správný okamžik pro rituální úkony, např. kult jmelí, věštění z krve lidských obětí, a pro politická rozhodnutí, např. boje. To bylo široké pole působnosti pro druidy. Nemáme však doložena téměř žádná keltská božstva související s hvězdami. Přesto jsou Keltové známi věštěním a speciálně tradicí věštění podle měsíce. Museli také zřejmě vykonávat dlouholetá astronomická pozorování ve spojení s vědomostmi z megalitického dávnověku, což vedlo k zakládání astronomicky usměrňovaných staveb.
Keltský kalendář dělil rok na tmavou a světlou roční dobu, přičemž se začínalou tou temnou a vznik života se vysvětloval z noci/smrti.
Samhaim se slavil za úplňku, který byl nejblíže k 1. listopadu. Fáze měsíce, jeho mizení a nové objevování, byly pro Kelty důkazem, že smrt není nikdy definitivní. Analogicky k měsíčním fázím určujícím odliv a příliv byla zjištěna i souvislost mezi měsícem a menstruací. Měsíční kult byl proto v úzkém spojení s plodností a růstem, řadil k sobě trojici smrt-plodnost-znovuzrození, přičemž důraz byl na znovuzrození. Patří sem zřejmě i význam síly (obnovy), o níž staré národy věřily, že je za ubývajícího měsíce opouští.
K nočním obřadům se přiřazovala především zvířata aktivní v noci jako kočka, pes, vlk, zajíc a had. Možná zde hrál roli i pozitivní aspekt sovy (moudrost vázaná na stáří), která pomáhala hledat správné rozhodnutí v noci za svitu měsíce.
Číslo měsíce, dvojka, je pravděpodobně vyjádřeno i nákrčníkem, vagínou, formou mandelů, rohy nebo srpkem se dvěma konci. Srpek měsíce se používal pro zobrazení nosu, úst, uší, koňského břicha, vlasů, vulvy. Taktéž se ukazoval ve formě oválu, což je rovněž symbol dvojky. Také motiv ve tvaru V symbolizuje měsíc (rohy, křídla, tlama, helma, pruty) a spojuje mužský a ženský princip.
Se zaváděním křesťanství se noc začíná spojovat převážně se zlými duchy, smrtí a ďáblem, s trestem a osamělostí. Jedna pověra praví, že noční volání sýčka přináší neštěstí. Dodnes přežívá myšlenka o vlivu měsíce na životní rytmy ženy a existuje množství všelijakých rádců k měsíčnímu kultu, k síle a magii měsíce, k jeho fázím a změnám.
(Zdroj: moudré knihy a internety)