DŮVĚRA VE VZTAHU...
Vztah dvou lidí, dvou bytostí, které osud spojil a je zcela jedno zda jsou karmickými partnery nebo dvojplameny je především a to nejen o důvěře, ale také o pochopení pocitů toho druhého, o vyjadřování toho co skutečně cítíme, co se nám nelíbí, i když to nutně nemusí korespondovat s pocity nebo názory toho druhého... (jak by mohlo, když si každý už nich přinese vlastní zklamání, bolest nebo nepochopení z minulého vztahu). Proto mě osobně zamilovanost jako taková nic nedává a nic neříká (zamilovanost je jen iluze). Nicméně ne vždy je vše tak krásně nalajnované jak se zdá (Oni nahoře mají totiž smysl pro humor), pak se lehce stává, že dochází ke konfrontacím, nepochopení, malichernostem, kdy jeden křičí a druhý neslyší a naopak (a jak by taky mohl slyšet, když má zacpané uši). Jakmile sdělíme druhému, co se nám nelíbí, je zákonitě na místě, že jsme buď v tu chvíli na drogách (sjetí a veselí nebo zrovna prožíváme absťák) nebo prožíváme určitou schízu. Jenže jak může vztah dvou bytostí fungovat, když nejsou schopny přijmout názor toho druhého? Pokud někomu řeknu, že se mi nelíbí to a to, je to z toho důvodu, že si něčeho všímám, že ho zákonitě nechci tlačit ke zdi, že se musí změnit. (Změnit se ve vztahu můžu tak maximálně já sám...), nicméně většina lidí si vše příliš bere osobně a když se k tomu přidá ještě naše ego, scénář jak z Apocalypsy je na světě. Dochází k tomu, že mu se většina snaží vyhnout, ale přesto se nevyhne. Může to mát dvojí účinek... Za 1. buď každý přijme názor toho druhého, zamyslí se a zkusí s tím něco udělat nebo za 2. to pomalou smrtí povede k rozpadu vztahu za cenu, že si obě strany důsledky uvědomí až po rozchodu samotném. Ať už si do nových vztahů přinášíme cokoliv (včetně domácích mazlíčku a dětí) jde především o jisté signály přijetí partnera takového jaký ve skutečnosti je, tedy nejen s jeho náladami, ale i klady nebo zápory, stejně tak jako on nás.
Každá věc, každá možnost, každá konfrontace je součástí našeho vývoje ve vztahu, není to tom utéct při prvním konfliktu, nebo vymýšlet katastrofické scénáře jak z Armagedooooonu, že ne se na náš vztah řítí asteroid v podobě rozchodu.
Vztahy procházejí svými etapami od začátku, neustále se vyvíjejí a posouvají, přijímáme jeden druhého, nicméně osud i ti nahoře nám nastavují zrcadla, podsouvají zkoušky (kluci šibalský), hážou překážky, abychom se jim postavili, ale my mnohdy z toho co právě prožíváme naopak prcháme, dáváme najevo svůj nesouhlas, provokujeme, nevíme kdy přestat, vedeme neřešitelné rozhovory, pitváme se v tom, co už proběhlo, ale zamyšlení nám uniká....Každý by si měl v této chvíli na chvíli zastavit (asi tak jako když velkou rychlostí se na vás řítí autobus na přechodu a něco vás strhne zpět). Uvědomit si svá slova, pochopit svou roli, proč se právě v tento čas a na tomto místě tohle událo, co nám to mělo říct, kam nás to mělo posunout....
Každá takováto situace se nám jen snaží otevřít oči (které záměrně zavíráme), že my jsme těmi, kteří přece nechybují, nebojme se omluvit, ale ne za svá slova, ale za své chování, stojíme přece před někým, koho milujeme, s kým jsme rádi v jeho blízkosti, se kterým prožíváme vášeň, smích, radost i společné usínání i probouzení, a sexu ani nemluvě (pokud jeden nevstává dřív tak jako já. :)
Každý má své zvyky, zlozvyky i návyky, ze kterých se jen těžko slevuje, ale pokud skutečně stojíme o toho, koho nám osud seslal, dokážeme aspoň málo z toho slevit, ale přesto zůstáváme svobodní.... Nesnažíme se změnit druhého, ale sebe, to je totiž hlavní motivační motor vztahů...
Merlin