JEŠTĚ PŘED PÁR LETY JSEM SI NAIVNĚ MYSLEL...
Ještě před pár lety jsem si naivně myslel, že mohu změnit všechno a všechny, změnit svět, ale nakonec jsem z toho skoro vždy vyšel z hořkým pocitem vystřízlivění... Postupně jsem si začal uvědomovat, že to všechno vlastně mění mě... K upřímnosti k sobě samotnému a k přiznání si vlastních opakovaných chyb... K vnitřní síle, abych dokázal své chyby napravovat a k rodící se moudrosti, abych v nich našel poučení... I když si my sami myslíme, že všechno víme, většinou postrádáme hloubku "uvědomění", tak je to jen naše pyšné ego, ale když pochopíme, že nemáme a nemůžeme mít vždy a za všech okolností všechno pod kontrolou a uznáme, že se mýlíme, tak přesně tohle je "POKORA"... Pochopení, že se stále něčemu učíme skrze opakované situace... A to i přes ztráty, které nám to přináší... Toto je ten krok, kdy jsme schopni se vypořádat s nástrahami a překážkami života, ale i jeho lekcemi a zkouškami, které nám předkládá Vesmír skrze osud a karmu... Osud totiž není ničím jiným, než cestou duše od svého zrození po své osvícení, je jí předurčen a ona se skrze vzestupy a pády vyvíjí a roste od malého dítěte po moudrého starce či stařenku... Život nás neustále učí nepodléhat vlastním lžím, sebeklamu, polopravdám a zkreslenosti, ale připouštět si pravdu a sdělovat ji druhým... Přesně to, co v daný moment či v danou chvíli skutečně cítíme, byť se to druhým nelíbí... Nedokáže to většina z nás, a proto se stále učíme... Ale i to je upřímnost sama k sobě, upřímné odhazování vlastních masek, kdy dozráváme a dál si už nechceme nic nalhávat... Nechceme klamat sami sebe a vzdáváme se nereálných očekávání, představ i plánů... Nechceme se dál utápět ve vlastních iluzích... Říct druhým, co ale skutečně cítíme, vyžaduje odvahu a překonání vlastního strachu z jejich reakcí... Jsme si sebejistí a důvěřujeme sami sobě, proto nás už nemůže jen tak něco doopravdy zklamat... Protože jakákoliv odezva, většinou obranná a zraňující, jsou vlastní a v podvědomí zasunuté bolesti, křivdy, zklamání a zrady druhých, se kterými se v průběhu života setkávali... Naše podvědomí je úžásný labyrint s různými šuplíky a šuplíčky, do kterých si ukládáme prožité vzpomínky, od těch bezvýznamných až po ty stěžejní... Ale namísto toho, abychom častěji otevírali šuplíky s radostnými okamžiky či s naplňujícími zážitky, dáváme daleko častěji přednost šuplíkům, které nám traumaticky připomínají minulost a přinášejí opakovaný strach... Ale namísto poučení se z nich, je v sobě živíme... A divíme se, proč se nám v životě nedaří tak, jak bychom chtěli... Stále znovu a znovu nás to vhání do hledání toho skutečného štěstí a radosti, aniž bychom pochopili, že tyto dary má duše každého z nás... Nemáme je ale hledat u druhých, ale máme je najít sami v sobě... Nicméně většina z nás žije v mylně nastavených iluzích, že k našemu štěstí, radosti i lásce přispějí druzí... Ale není tomu tak... Druzí nám spíše skrze zrcadla ukazují naše slabiny a to, na čem máme sami v sobě zapracovat, čeho se zbavit a dál se nedržet, prostě to "PUSTIT..." Jsou to naši učitelé, se kterými prožíváme nejrůznější roztodivné situace... A pokud v nich reagujeme podrážděně, nervózně, pod tlakem a vybuchneme, je to přesně ten okamžik, kdy se v našem podvědomí otevře přesně ten šuplík, který nám připomene minulost a v ten moment máme na výběr... Buď zareagovat stejně, jako v minulosti a opakovat stejnou chybu, nechat na světlo vyplout potlačované emoce vzteku anebo zpomalit, vystoupit ze své osobnosti a z pozice třetího se objektivně na danou situaci podívat... A to je síla ODVAHY a UPŘÍMNOSTI, přiznat si, že jsme chybovali, neadekvátně tenkrát zareagovali a zbytečně přešli z obrany do útoku... Je to vteřinový film, který nám proběhne myslí, ale v reálném čase nám připadá jako 10 minutová stopáž... Když nebudeme zbrklí a ukvapení v rozhodnutích, vrátíme se stejně rychle zpátky jako jsme danou situaci opustili a můžete chybu eliminovat a situaci vyléčit, dál v marném boji Ega nepokračovat, což má za následek, že z našeho podvědomí daná škatulka nadobro zmizí... Můžeme každodenně s druhými svádět boje a nedosáhnout žádného pozitivního výsledku či vítězství... Můžeme se kvůli tomu trápit, neustále nad tím přemýšlet, ale k ničemu kloudnému nakonec nedojdeme, jen se dál noříme a noříme do vlastních sítí domněnek a jediným výsledkem je narůstající negativní postoj k ostatním... Stejně tak ale můžeme dosáhnout úspěchu a vztahy s druhými vyléčit a dál v nich pokračovat.. Chce to jen čas, čas a zase čas... Být trpělivým a nesnažit se nic ovlivňovat... Dát prostor sobě i druhým uzdravit získané rány a šrámy, nehnípat se v tom zrezivělým nožem či zbytečně vyřčená agresivní slova a pustit se toho... Odevzdat to Vesmíru a ponechat na jeho vůli, zda vaše cesty definitivně rozdělí nebo je znovu spojí a vztahy se tím ještě více posílí... Protože jedině Vesmír ví skrze rezidua duší /společné předurčené plány a záměry/, do jakého cíle společně dané duše mají dojít a společně mají naplnit... A platí to pro všechny mezilidské vztahy bez výjimky... Pavel Adam