MŮJ ROK 2025 - Leden... /osobní blog/
10.02.2025 09:07
Ospalé Novoroční ráno po probujařelé a ohňostrojem protkané silvestrovské noci v Hradci mne probudilo nezvykle brzy, venku byla ještě tma a já se s virózou vypotácel z postele a v mrazivě tichém ránu šel vyvenčit Meggie, která oproti mě byla naopak nezvykle čilá... Nasával jsem mrazivý vzduch a kochal se mrazem obalenými stromy a melancholicky se vracel do svého dětství, kdy jsem chodil s dědou na procházky a vysvětloval mi jak všechno v přírodě funguje a má svůj význam... První dny nového roku byly pro mne povzbuzující i motivující, protože přistálo pár důležitých objednávek, měl jsem osobní výklady, na které jsem se těšil a výskal radostí v mylné iluzorní naději, že těch posledních 9 měsíců insolvence po více než 4,5 letech splácení hravě zvládnu... Těšil jsem se i z přicházejících plateb předplatného měsíčních předpovědí, které nabraly na intenzitě, ale s dalšími přibývajícími dny má radost postupně vyprchávala a vyhasínala a já naplno pocítil vlastní obavy a svižně se prokousávající pochybnosti, které mi čím dál víc zaměstnávaly mou hlavu a postupně nasměrovávaly do myšlenkového vězení... Zastavily se totiž objednávky i předplatné... A já se stále potýkal a stále se potýkám s rozhodnutím, zcela měsíční předpovědi zastavit úplně nebo ne... Ne, že by vyhaslo úplně, ale vznikaly velké trhliny, platby byly sporadické a naopak přibývalo nutné placení, které prostě nemůžete zastavit, i kdybyste chtěli - zdravotní a sociální pojištění, telefon, výživné, nájem a tentokrát neočekávaně i platba kauce... Moc plateb najednou a vy moc dobře víte, že vaše rezerva z loňského roku rychle zmizí... A co bude dál? Budu se muset vystěhovat, protože nebudu mít na nájem??? Vždyť jsem se teprve v listopadu nastěhoval!!! Zastaví mi insolvenci, protože nebude na splátky??? Budu muset udělat nějakou akci, aby přicházely objednávky??? Akce vznikly, ale bez valného úspěchu a mé obavy a pochybnosti dostaly zelenou... A v ten moment máte pocit, že se doslova zrychlil čas, sedíte v řítícím se neovladatelném vlaku, víte že moc času vám nezbývá a já se ptal, prosil, křičel směrem k Vesmíru, proč, proč, proč!!!! " Ach Bože, ještě, že mám alespoň výklady, odreaguji se alespoň prací..." Ale můj dočasný klid a soustředění opět vystřídala nejistota a prokousávající se strach, který sílil z minuty na minutu... "Dělám svou práci poctivě?" "Jsem skutečně dobrý a mé výklady dokáží změnit životy druhých?" Ptal jsem se sám sebe znovu a znovu... Vše narůstalo a zintenzivňovalo se, protože nepřicházely žádné zpětné vazby, žádné poděkování, prostě nic, na co jsem byl dříve zvyklý a bral to jako samozřejmost... Anebo něco, co by mi alespoň na chvíli dodalo vzpruhu... Čekal jsem na zázrak, ale nepřicházel... A tak jen sedíte a přemýšlíte, jestli to všechno má vlastně smysl... Jestli to, co dělám, je skutečně tím, co je mým posláním, co chci skutečně dělat a iluze očekávaného, nebo alespoň náznaku nějakého zázraku rostla a rostla, ale ani radost, natož zklidnění s tím nepřicházely... Potom jen sedíte, díváte se někam do prázdna a pokládáte si otázku: "Jak to vyřešit?", "Má tohle všechno smysl", opakujete si stále dokola a dokola, čas ubíhá, ale odpovědi nepřichází... Ta tam najednou byla moje víra i důvěra ve Vesmír, natož v sebe sama a mé propady se stupňovaly a stupňovaly, pochybnosti rostly, jako když osadíte zahrádku, ale místo kýžených květin roste jen plevel... Aby toho nebylo málo, omezil jsem kontakty s přáteli, nechtěl s nikým komunikovat a nutným zlem pro mne byl i obyčejný nákup... Meggie onemocněla s tlapkou, což si vyžádalo další výdaje, izoloval jsem se od okolního světa, ale až později jsem zjistil, že ostatní de facto prožívali něco podobného jako já... Energie odcházela rychleji, než denní světlo a já se vždy modlil a těšil jen na to, až padne tma, z posledních zbytků sil vyvenčím Meggie a co nejdříve půjdu spát, protože to byla jediná motivace mých dní... Zaspat vše, ale bohužel ani spánek nepřinášel klid... Časté noční buzení, opětovné koukání do tmy města a přemítání o mém životě, o mém poslání s postupně se prohlubující frustraci, že si nezasloužím být šťastný a zvažování, jestli má vůbec můj život nějaký reálný a pádný důvod, a že jediné, co by mne skutečně povzbudilo by byl návrat domů.. Tam, kam skutečně patřím...
Má beznaděj rostla už ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu a já jsem opět po delší době sáhl pro berličku v podobě jointů /trávy/, ve snaze si namluvit, že mi to vlastně pomáhá a čistí mé myšlenky od mé duchovní práce s lidmi, ale i od toho, co se všechno dělo kolem... Ze začátku to bylo pár potahů před spaním, později už i noční výlety na balkón s nekonečnými promluvami s Bohem a Vesmírem ve snaze odpoutat se od této pozemské zku... reality a ve snaze zklidnit mé narůstající vnitřní strachy a přesvědčování se o tom, že je potřeba zůstat v důvěře i víře, že se všechno zvrátí a obrátí k lepšímu... Ale i když se to podařilo, vydrželo to jen pár hodin a mé myšlenkové programy jely na plné obrátky jako nově nainstalovaný počítačový software... Vše vygradovalo 17. ledna, kdy na mne dopadla taková cílená depka, že jsem se vědomě sjížděl od samotného rána, nebyl jsem schopný pracovat, vzal jsem si volno /byl jsem naštěstí v předstihu/ a s každou doznívající euforií jsem si vytvářel další a další, až do sobotního poledne, kdy se najednou ve mě všechno zlomilo a já si konečně uvědomil, že tudy cesta nevede... A najednou mi docvaklo, že vzdát se je až příliš jednoduché... Že zahodit všechno není problém, je to snazší, než si myslíme, ale dokázat se vrátit je daleko, daleko složitější... Nebylo to ale pouze mým rozhodnutím, přišlo to jako hlas, který sílil a tušil jsem, kdo ke mně promlouvá a snaží se mě nenásilnou formou naznačit, že zahodit všechno, pro co jsem se v loňském dubnu rozhodl je návratem k tomu, čím jsem už nechtěl být... Z ničeho nic jsem onoho sobotního odpoledne sáhl po knize, kterou jsem dostal 18.11.2024 a jejíž název je "Život sám je happyend" od autorky Ivety Lang, jako poděkování za dodanou naději knihu dokončit a rozeslat do světa... Knihu jsem doslova zhltal za 1,5 hodiny jedním dechem a po jejím pořečtění jsem si uvědomil, že ač byla má životní cesta obtížná, s pokusem o sebevraždu, rozvodovým bojem, s exekucemi a plná trní, kamenů a překážek, není zdaleka tak těžká, jako život autorky, která si prošla vším, co snad život může dá i vzít najednou... Kniha mne doslova nakopla a navrátila ztracenou víru i sebejistotu, že ještě není pozdě uchopit život do vlastních rukou a přinutila radikálně změnit to, v čem jsem až do té doby utápěl, bludně proplouval sem a tam a vzdával se všeho, v co jsem do té doby věřil... Zahodil jsem jointy i zásoby, vyházel smetí ze své hlavy a sundal nasazenou masku, za kterou jsem byl schovaný, abych na sobě na mé Fb stránce nedal najevo, jak moc je můj život měnící se v trosky... A dnes 6.2.2025, když svůj blog píši, mohu hrdě říci, že jsem víc jak 3 týdny opět čistý... S novou energií, jiným přístupem a s vědomím, že zdraví je to nejcennější, co můžeme mít a co může během vteřiny zhasnout, jako když sfouknete svíčku...
S vděčností přijímám každou nově příchozí objednávku, byť jich je pomálu... Děkuji s pokorou, vděčností a úctou Vesmíru za každou možnost dál zpracovávat výklady a měsíční předpovědi, zpracovávat je do větší hloubky, dávat příspěvky, čerpat z moudrosti a zůstávat ve víře, naději a důvěře ve Vesmír, že mne nenechá znovu padnout, že moc dobře ví, co dělá a proč to dělá... Děkuji za každou další příležitost motivovat a pomáhat měnit životy druhým k lepšímu... I když to není viditelné a email mi nezasypávají děkovné zpětné vazby... Nemůže být vždy a všechno podle mých představ a očekávání, ale má smysl v tom pokračovat, protože je to součást mého pozemského poslání... I když často bezradně stojíme před mnoha zavřenými dveřmi, sužuje nás zoufalost, úzkosti, strach i nejistota, stačí se ponořit do sebe a nechat promlouvat duši skrze intuici, protože ta nám vždy ukáže a navede nás k těm správným dveřím, k té správné klice, k tomu správnému klíči... Potom už stačí jen sebrat odvahu, otočit klíčem a dveře otevřít... Sice nevíme, co nás za nimi čeká, ale ten pocit, že přichází něco nového a nadějného zjistíme až tehdy, když do těch dveří vstoupíme...
/pokračování za měsíc/ Pavel Adam