NIKOHO NEODSUZUJME....
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám…Matouš (7,1)
Když kritizujete, vyjadřujete jen nespokojenost a nesouhlas s někým nebo s něčím. Myslíte si, že vaše vnímání světa je nejsprávnější. Odsuzování je mnohem nebezpečnější. Proniká hlouběji do podvědomí a vede k vážnějším onemocněním.
Jeden pacient neustále trpěl pohlavními chorobami. Příčina byla v něm samotném. Pokud nějaká žena odmítla jít s ním do postele, uklidnil se myšlenkou: „Když se mnou nechce spát, znamená to, že mě Bůh před setkáním s ní ochránil. Asi bude nemocná. “Ani ho nenapadlo, že s ním nechce jít proto, že jednoduše není její typ. Sám se totiž považoval za neodolatelného muže. Avšak myšlenka již byla vyslána do éteru. A pokud žena byla zdravá, jeho myšlenky se k němu vracely v podobě nemoci. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni…”
Když odsuzujeme člověka, připisujeme mu to, co máme v sobě. Vždyť nekomunikujeme se samotným člověkem, ale s tím obrazem, který jsme si vytvořili ve svém podvědomí. Představme si takovou situaci. Dlouho jste se s kamarádem neviděli. Během uplynulé doby se možná změnil, hodně se změnil, ale ve vás zatím účinkuje starý obraz. Právě on řídí situaci. V poslední době jsem došel k názoru, že nejsou špatní nebo dobří lidé. Jsou jednoduše lidé, různí lidé. To my je děláme špatnými nebo dobrými, děláme to svými myšlenkami. Potom na to doplácíme. Každý vytváří svůj svět sám. Přitahujeme právě to, čím sami jsme. Když jsem začal měnit své myšlenky, začal jsem ve svém životě potkávat vyloženě přívětivé lidi, všude – v dopravě, v tržnicích, ve státních institucích.
Pokud někoho odsuzujeme, vbrzku se sami staneme stejnými.
Na jižním břehu Krymu máme s manželkou skryté místo. Býváme tam často. Jednou jsme se rozhodli, že jej uklidíme. Odpadky jsme sebrali do dvou velkých sáčků. Když jsme odcházeli, manželka upustila svůj sáček. Odpadky se vysypaly, láhve se rozbily napadrť a drobné střepiny se rozsypaly po pláži. „Řekni upřímné,” zeptal jsem se, „na co jsi myslela, když jsi sbírala odpadky?” „Zlobila jsem se a odsuzovala ty lidi, kteří nechávají odpadky přímo tam, kde odpočívají. Teď jsem vše pochopila. Odsuzovat se nesmí. Jednoduše existují lidé, kterým se líbí odpočívat ve špíně, ti pak znečišťují všechno kolem. Já zase ráda odpočívám na čistém místě, a proto jej uklízím. Měla bych to dělat bez agrese.”
Můžu vyjadřovat své mínění nebo úvahy o člověku.
Bude to jen mé mínění. Ale nemám jej soudit nebo odsuzovat. Vnímejte okolní svět a každého člověka jako bezmezné tajemství, záhadu. I sebe tak vnímejte. A snažte se rozluštit toto tajemství. Odsuzování je produktem pýchy, egoizmu a má stejný pozitivní záměr jako kritika. Lidé odsuzují jeden druhého nebo společnost proto, aby se stali lepšími.
Způsob chováni: Odsuzování
Pozitivní záměr: Přání změnit (člověka, stát, svět); udělat něco nebo někoho lepším; usilování o dokonalost. Nakonec snaha žít v harmonii, ve spravedlivém světě s překrásnými lidmi.
Záměry jsou dobré, ale způsob špatný.
Dříve než budete někoho odsuzovat, popřemýšlejte, zdali je ve vaší duši harmonie. A zda má cenu přitahovat do svého života a do života svých dětí nepříjemnosti a nemoci. Jak tedy funguje odsuzování a jaké má následky? Pokud odsuzujeme člověka, podvědomě spouštíme program zničení tohoto člověka a ten se k nám potom vrací opětovanou agresí a ničením. Na informačně-energetické úrovni dostáváme opětovanou „ránu” v podobě nějaké nepříjemné situace nebo onemocnění.
V mé ordinaci sedí muž, který si stěžuje na depresi, neklid, strach, nechuť k životu. Příčinou je velká nenávist k sousedovi a sousedce na chalupě, jejich odsuzování. Několik měsíců před vznikem onemocnění měli společný rozpor kvůli pár metrům půdy. Čím duchovnější člověk, tím nebezpečnější je jeho odsuzování. Je nebezpečné především pro něj. Pokud odsuzujete skupinu lidí, vrátí se obrovská opětovaná agrese nejen k vám, ale i k vašim dětem. Vždyť děti nesou zodpovědnost nejen za činy svých rodičů, ale i za jejich myšlenky. A dospělí jsou zodpovědní za své děti.
Jedni lidé odsuzují narkomany a zločince, druzí – homosexuály. Mnozí odsuzují celé národy a státy. Vždyť ještě úplně nedávno náš lid od raného dětství učili odsuzovat a nenávidět kapitalizmus. Teď mnohé generace budou muset odpykávat tento vztah našich otců a dědů. Jak často starší generace odsuzuje vládu, aniž by chápala, že naše vláda odráží nás, naše kolektivní podvědomí, a proto je pro nás nejlepší.
Muž v trolejbusu se hlasité a vzrušeně snaží něco dokázat ženě, která sedí naproti: „Můj známý, důchodce, odjel do západního Německa. Poslal mi dopis. Píše, že mu tam vyplácí velice slušný důchod, zdarma mu provedli operaci očí.” „No a co s tím?”ptá se žena. „Co? Urážíme to, “rozzlobeně říká muž. „Jen si pomyslete. Celý svůj život pracoval pro Sovětský svaz, který v druhé světové válce zvítězil nad fašistickým Německem. Tady měl s důchodem potíže. Přijede do Německa a tam mu jej řádně vyplácejí a léčí ho zdarma. Kde je logika? Řekněte mi, kde je logika? Copak je možné v takové zemi a s touto vládou žít normálně?”
Logika je jednoduchá.
Jakákoliv myšlenka pracuje. Dobrá – na vás, špatná – proti vám. Dokonce bych řekl, že jakákoliv myšlenka pracuje na vás – jak špatná, tak dobrá. Jednoduše dobré, tvořivé myšlenky produkují příjemné prožitky a negativní vytvářejí takové situace, na nichž se je třeba učit myslet pozitivně. Jsou lidé, kteří odsuzují celé lidstvo, považují jej za nedokonalé a hříšné. Děti takových rodičů jednoduše nejsou životaschopné, jelikož se v nich program zničení celého lidstva mnohokrát násobí. Agrese rodičů se odráží na dětech. Takoví rodiče ani netuší, že svým odsuzováním zabíjejí své dítě, mrzáci jeho duši.
„Pane doktore,” řekla mi jedna žena na semináři, „po přečtení vašich knih jsem se začala měnit a všímám si, jak se mění mí blízcí. Jen s maminkou se to zatím nedaří. Nedávno za mnou přijela s mým mladším bratrem. Nemohu s ní dlouho komunikovat. Vychází z ní tolik agrese! Představte si, sleduje v televizi nějaký pořad a doslova se dusí zlobou: ,Podívejte se na toho hlupáka, kdo jen ho sem pustil? No a tato spodina, kam se cpe?’ A to je teprve začátek,” pokračovala žena, „neslyšel jste jiná její vyjádření. Ted rozumím, proč můj mladší bratr má dětskou mozkovou obrnu.”
Jiné příklady.
Žena, která odsuzuje alkoholiky, dostane syna alkoholika. Rodiče, kteří odsuzují a nenávidí nemorální a nečestné lidi, dostanou syna narkomana, alkoholika nebo zločince. Muž, jenž opovrhuje ženami, se stává impotentem. Žena, která opovrhuje muži, má nemocnou dělohu anebo je neplodná atd. Odsuzování na podvědomé úrovni funguje pomalu, ale jistě, a proto způsobuje těžká, takzvaně nevyléčitelná onemocnění. Nejčastěji to jsou onkologické choroby, narkomanie a alkoholizmus. Vypadá to tak, že nemoci blokují podvědomý program ničení. Ale ne Vesmír a ne Bůh nás trestají těmito nemocemi, ale my sami je vytváříme svými myšlenkami, slovy a skutky. Změňte své myšlenky a nebude potřeba nemoci!
Často slyším své pacienty říkat: „Pane doktore, tak mi tedy vysvětlete tuto skutečnost. Moje sousedka je alkoholická, každý den pije, kouří, vodí si do domu různé mužské, netrpí však žádnou fyzickou nemocí. Je to zdravá, statná ženská. Já nepiji, nekouřím, za celý život jsem ani jednou nepodvedl manželku. Proč mám potom tak těžké nemoci?
„Odsuzujete vaši sousedku?” ptám se ho. „Jisté. Vždyť žije tak parazitickým způsobem života. Jaký je z ní užitek pro společnost? Samá škoda.” „Trápíte se právě kvůli svému odsuzování. Lidé jako vy, kteří jsou připraveni odsoudit kohokoliv za jeho nemorální chování, přinášejí největší škody nejen pro společnost, ale i pro celý Vesmír. Proto jsou také vaše nemoci velmi vážné a smrtelně nebezpečné, aby zabránily podvědomému programu ničení působit dál. Vaše sousedka také není zdravá. Její nemocí je alkoholizmus, který ničí psychiku. Trápí se po svém. Ale napije se kořaličky a ihned zmírní své utrpení. Vy zase svými myšlenkami jste připraven zničit celou skupinu lidí. Pamatujete se, jak se za sovětské vlády likvidovaly miliony lidí jen proto, že neodpovídaly určitým ideálům. Teď jsou tyto ideály v této zemi zničeny. Každý člověk je částečkou Vesmíru a tady na Zemi plní svou funkci. Kdo potom představuje větší nebezpečí pro Vesmír?”
„Vy tedy navrhujete milovat všechny darebáky?” „Neschvaluji jejich činy, ale ani je neodsuzuji. V každém zločinci, padouchovi a darebákovi je především člověk, tedy částečka Vesmíru, Boha. A pokud na tomto světě existují, znamená to, že jsou k něčemu potřební. Když je odsuzujete, jednáte proti Bohu, Vesmíru. Naučte se přijímat jakoukoliv situaci. Naučte se vážit si ostatních lidí, ať to bude kdokoliv. Jednoduše nemáte právo odsuzovat jiné. Ať to dělají patřičné státní struktury. Dříve než budete soudit ostatní, udělejte si pořádek ve svém světě, ve svém životě.” „…Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.”
V mé ordinaci sedí muž s vážným onemocněním. Příčinou jeho nemoci je pýcha a jako její „nástroje” – odsuzování a pohrdání lidmi. „Pane doktore, nechápu, “podrážděně říká pacient, „jak neodsuzovat některé lidi. Dejme tomu zločince, vrahy. Znamená to, že je musíme milovat?” „Ano! Ale měli bychom je milovat a přijmout ne pro jejich činy, ale proto, že každý z nich představuje částici Boha, a tudíž plní v tomto světě nějakou funkci pro Vesmír. Představte si lidský organizmus s jeho imunitním systémem. V organizmu existují vražedné buňky -fagocyty. Chrání tělo před cizorodými činiteli a odstraňují vlastní nemocné buňky, čímž celý organizmus očišťují. Řekněte, potřebuje člověk tyto buňky? Je jejich funkce oprávněná?” ptám se pacienta.
„Samozřejmé,” odpovídá. „Stejné je to s vrahy. Zbavují tento svět lidí, kteří mají nakažené myšlení, názor na svět, jenž je nebezpečný pro celý Vesmír.” „Počkejte,” nesouhlasí muž, „co potom děti? Čím se provinily?”
„Děti nemají vinu.
Dědí po svých rodičích podvědomý program chování. Přitom se jejich podvědomá agrese ve srovnání s rodiči o mnohokrát zvyšuje. A tak Bůh musí zastavit tento program ještě v zárodku, dokud se nerozvinul.” „A to je podle vás spravedlivé?” nechce se uklidnit pacient. „Jistě,” odpovídám. „ Osobné věřím ve spravedlnost Vyšší Inteligence. Jednoduše se snažíte hodnotit tyto události z pohledu vlastního modelu světa. Avšak model každého člověka je vzdálený Skutečnosti. Nevnímejte rozumem, ale duší. Naučte se odpojovat rozum během kritických situací, potom přijde porozumění.”
Mimochodem, soudcové, vyšetřovatelé a prokurátoři musí být nestranní. Musí se jednoduše řídit zákonem, ale uvnitř, ve své duši, v žádném případě neodsuzovat a neobviňovat.
Merlin (od: Dohoda s nemocí Valerij Sinelnikov