SKUTEČNÝ PŘÍBĚH
Jednoho dne jsem se rozhodl že se vypravím do přírody, bylo krásné počasí táhlo mě to do blízkého lesa, který leží nedaleko místa,kde bydlím. Svěží vzduch, krásné slunečné počasí vykouzlily příjemnou procházku v přírodě, s možností čerpání energie stromů i rostlin, lesní víly i skřítci pobíhaly radostně lesem a já je tiše pozdravil, a rozhodl se ulevit lesu od nánosů odpadků,jež tam zanechaly jiní lidé, když jsem měl asi dvě plné tašky, rozhodl jsem, je je vyhodím na nejbližším místě.
Když jsem přicházel ke koši, na lavičce vedle něj seděl starý muž, dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena a jeho tvář zdobily dlouhé bílé vousy. Měl zavřené oči, jakoby spal, několikrát jsem ještě prošel kolem něj, ale oči měl stále zavřené, při pohledu na něj jsem znejistěl, zda je živý, zda neumřel a nemám zavolat pomoc, ještě párkrát jsem kolem něj prošel, ale nakonec jsem přišel k němu a poklepal mu na rameno se slovy: „Jste v pořádku?“ Chvíli se nic nedělo, ale najednou muž pomalu otevřel oči a hluboce se na mne zadíval, moudrostí, jež měli staří Druidové, omluvil jsem se mu, že ho ruším, ale že ve mně vzbudil strach, zda není mrtvý.
Odpověděl mi: „Smrtí cesta nekončí, je to jen další cesta.“ tato slova se mi hluboko vryla do mysli, jako bych je už někdy slyšel, chtěl jsem odejít, ale muž mne chytl za ruku a pravil: „posaďte se na chvíli,není přece kam spěchat,“ Tento muž mne přesto něčím upoutal, proto jsem si k němu přisedl a navázali jsme rozhovor na různá témata, až se sám rozvyprávěl o svém životě: Jsem starý stejně tak, jak je starý tento svět, znám mnohé lidské vlastnosti a charaktery, znám dobro i zlo, světlo i tmu, lásku i nenávist, moc i slabost. Znám vše co kdy kde kdo mohl prožít, Znám svou světlou stránku duše i tu temnou, procházím světem, vidím dramata v lidských osudech, znám život každého z nich, jsem zplozencem světla i pekla, sám jsem tím, kdo měl být zatracen, ještě dřív než mohl poznat tento svět. Však v poslední chvíli byl jsem vytržen z náručí mé matky, kterou jsem nikdy nepoznal, a hledám ji dodnes avšak sílu a moc otce mého znám, znám jeho tajemství, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Mým domovem nejsou skvostné paláce, ani domy, mým domovem je příroda.“
„A kdo vás tedy vzal pod svou ochranu“ zeptal jsem se. Starý muž mi odpověděl: „Ten jež v té době znal tajemství nesmrtelnosti, znal magii i kouzla, byl mým otcem i učitelem, oporou i drábem, byl tím kým jsem dnes i já....“ Tato slova mne velmi překvapila, ale pocítil jsem touhu znát i další odpovědi na mé otázky, znát celý jeho příběh. Proto jsem se ho zeptal: „Jaká byla vaše životní pouť, vaše cesta?“ Odpověděl mi tichým,moudrým hlasem: Znám všechna kouzla světa, znám nesmrtelnost, znám zradu i bolest, znám úspěch i opovržení, byl jsem vždy tam, kde mne bylo potřeba, pomáhal jsem těm, jež toužili po moci a bohatství, pomáhal jsem těm, kteří chtěli lásku a štěstí, pomáhal jsem plnit osud každého z Vás, králové, generálové, královny i prostý lid navštěvovali mne nebo volali mé jméno v touze po pomoci, ne vždy jsem plnil to, k čemu jsem byl veden, pomáhal jsem králům vyhrávat bitvy, přivedl jsem toho, jež sám byl králem, neb doba tenkrát byla temnou, násilnou a válka zmítala válku v touze po boji, moci a slávě.“
Poslouchal jsem ho se zaujetím, jeho moudrost byla opravdu hluboká, pohled jeho očí vyzařoval paprsek naděje, to co ve vás probudí jistotu, klid a vnitřní harmonii, proto jsem se ho ptal dál: „A co bylo dál?“ Chvíli tiše mlčel a odpověděl: „však jednoho dne, přivolán byl jsem k jednomu muži s rozkazem pomoci mu, i když věděl jsem, že snaha má je marná, přesto chtěl pomoci, ten muž nepřipustil prohru svou, já označen za šílence a zrádce, že pomoc svou jsem neposkytl, vyhnán jsem byl do lesů, kde žil jsem v ústraní a samotě.“
„Pocítil jsem lidskou zradu, avšak v tichosti své, měl jsem možnost dojít hlubokým pravdám, vnitřnímu klidu svému, hlasu jež promlouval ke mně a moudrosti, jež ze slov mých a pochopení přicházela.“ Však lid prostý našel si cestu ke mně znovu, znovu žádali mne o pomoc mou ve svých osudech, jež jako pavučina protkávali jejich životy, znám cestu osudu každého z Vás, znám vaši čistotu i bolest, bílou i černou, vaši minulost, přítomnost i budoucnost.“
„Znám každý příběh tohoto světa, a přesto stále hledám svou cestu domů.“ Jediný cit, který přináší lidem radost i nenávist je láska, vaše pozemská láska.“ Při těchto slovech jsem se zarazil a zeptal se ho, jak může láska ubližovat lidem?
Odpověděl mi: „Láska je citem, který léčí, zraňuje i zabíjí, je šťastnou ale i bolestnou, láska pozemská je slepá k těm kteří ji prožívají, tajemná a nedostupná k těm, kteří ji volají.“ „Láska přináší vše, po čem toužíme, ale bere vše, co jsme měli.“ Zeptal jsem se ho dle čeho tak soudí? Vždyť láska je všude kolem nás, je součástí našeho života a na to mi tiše řekl: „Já poznal všechny podoby lásky, v lásce jsem žil, v lásce jsem byl zrazen, v lásce jsem umíral v lásce se rodím.“ „Váš pohled na lásku je falešnou iluzí o vlastním prospěchu, o moci získat vše čeho chcete dosáhnout a zneužíváte lásku ve svůj prospěch, k manipulaci, požitku, vydírání.“
„Ano i já jsem miloval a byl jsem slepý, slepý sám k sobě, k iluzi, která se láskou nazývala v podobě krásné ženy, která okouzlila mne, avšak láskou získat chtěla to, co bylo mé.“ Vždy se ke mně tato žena vrátí, v mnoha životech mne provází, v mnoha životech znovu a znovu strhne mne na svou stranu, láskou chce získat opět sílu mou a já ač vím o tom, podlehnu, znovu jsem zrazen, opakuji chybu svou, znovu však povstanu, a jdu dál, znovu získám sílu svou,jež v srdci mém je, avšak vždy tato krásná žena najde si cestu, vstoupí do života mého, láskou zahrne mne, zradí a odchází...“ Tak děje se po stovky let, stále znovu a znovu, kdo je však viníkem? Já nebo ta žena? Nebo snad láska?“
„A jak se tomu dá zabránit?“ zeptal jsem toho muže, „proč si nemůžete pomoci“ Odpověď byla víc než moudrá, avšak plná vnitřní bolesti: „Já nemohu sám sobě pomoci, tato žena je mou součástí, je mnou a vždy bude, dokud nenajdu pomoc jiného, kdo může odpoutat mě od ní, dokud nepochopím chyby, které jsem dělal, dokud jí neodpustím, neztratí svou moc a bude mi přicházet do života v mnoha různých podobách, v mnoha ženách, v mnoha tvarech.“
„A jak se vlastně jmenuje ona žena, která má stejnou moc i sílu jako vy?“ Na tuto otázku se mi však od starého muže odpovědi nedostalo.
Tušil jsem, že ten starý muž potřebuje pomoc, ale jak mu pomoci v tuto chvíli, když sedíme spolu v lese na lavičce. Navrhoval jsem mu všemožné způsoby, ale všechny odmítal s tím, až sám sobě odpustí chyby, kterých se dopustil, až přijde čas, pomoc přijde. Nechápal jsem sice tato jeho slova dost jasně, ale nechával jsem mu prostor a svobodu rozhodnout se. Však na jednu otázku mně nenapadlo se ho zeptat a to na jeho jméno, seděl tu vedle mne bezejmenný muž a já vlastně ani netušil jeho jméno.
Nedalo mi to a po chvíli váhání jsem se ho tedy zeptal, zda by mi mohl říci své jméno, když mi odvyprávěl svůj životní příběh.
Mlčky se na mne podíval, zahleděl se do mých očí svým hlubokým, moudrým pohledem a odpověděl mi jednou větou: „Mé jméno je...... Merlin.“ Poté mlčky vstal a odcházel... odcházel hledat svou cestu domů..
Merlin