"TO JAK VYPADÁME NAVENEK, JE ODRAZEM TOHO JACÍ JSME UVNITŘ"
Jsme skutečně těmi, kterými jsme? Jak jsem dnes ráno zjistil přečtením si jedné jediné věty, že "to jak vypadáme navenek, je odrazem toho jací jsme uvnitř." V této větě je hluboká pravda, protože my pouze vnímáme to, co vidíme kolem nás, vidíme, co chceme vidět, slyšíme to co chceme slyšet a říkáme jen to, co neuškodí jiným, aniž to sami cítíme, snažíme se zavděčit druhým s pocitem vlastního uspokojení z dobrých výsledků, mnohdy lžeme partnerům, přátelům jen proto, protože se bojíme být upřímní a říci jim pravdu, stáváme se nejen neupřímnými k nim, ale i sami k sobě, vždyť kdo by nechtěl jen slyšet samá slova chvály, uznání, pochopení, loajality. Myslíme si že pomáháme druhým,když jim řekneme, "neboj to bude dobré," ale sami si kolikrát v případech druhých nejsme zcela jisti, zda to tak opravdu bude. Snažíme se uchlácholit druhé a tím naplnit i svou vnitřní nejistotu. Kolik z nás se před druhými tváří sebevědomě a sebejistě, ale uvnitř jsou to křehké poháry, kterým nechybí málo, aby se roztříštily? Tak jak vystupujeme před druhými je odrazem toho, co skrýváme uvnitř - prázdnotu, strach, bolest, křivdy, ublíženost, samotu. Proč se vlastně bojíme projevit své skutečná vnitřní JÁ? Proč někdo, kdo nastoupil svou vlastní cestu, začal život i svět vnímat z jiného úhlu pohledu je pro ostatní najednou jiný? Proč tolik od života, druhých i sebe očekáváme a pokud nedostaneme to co chceme, jsme zklamaní? Každý si najde přesně tu odpověď, kterou v tu danou chvíli chce slyšet. Naše svobodná vůle není svobodnou, protože je omezena naší vědomou myslí. Realitu tvoří to co kolem sebe vidíme, aniž si uvědomujeme, že to co je kolem nás, je jen energií , kterou vnímáme hmotně. Studujeme duchovní knihy, chodíme na přednášky, semináře, ale chybí nám odvaha vše uskutečnit v praxi, v našem životě, na naší vlastní cestě. Nikdo nebude tuto cestu kráčet za nás, jen my sami, je to totiž "NAŠE CESTA." Začátky této cesty nejsou jednoduché, ale těšilo by Vás, kdyby jste měli krásně vyšlapanou cestičku bez jakékoliv možnosti růstu? Snažíme se chápat druhé, jejich bolest, radost, smutek, trápení, emoce, strach, ale nejsme schopni pochopit sami sebe a přijmout se takové jací doopravdy jsme. Když vyslovím slovo Bůh, Universum, Vesmír, dostává se mi odpovědí, že to přece neexistuje, kdyby Bůh, Vesmír a Univerzum existovalo, dopustilo by vše toto, co se tady děje?
Víc a víc se vyplavují naše charaktery, jsme vůči druhým podráždění, podlézaví, arogantní, bezohlední, lhostejní, kritizujeme, hledáme ideály atd., ale jen to vypovídá o tom, co je v nás, v nás nezpracovaného, naše vědomá mysl natolik pohltila nás samotné, že nám nedovoluje přijmout to, že máme chyby, které jsme nastřádali ať už v tom nebo jiném životě, máme možnost je zpracovat, odpoutat se od nich, máme možnost vymanit se z toho omezení, kterým jsme svírání a jež nese jen jedno slovo "STRACH." Všichni se snažíme odhazovat naše EGA, namísto toho, abychom ho přijali, ztotožnili se s ním a tím ho snížili, není možno ho zcela vyloučit ze svého života, pereme se sami se sebou, ale zároveň s druhými, nepřijímáme to, co k nám doléhá ale to co právě chceme slyšet nebo vidět. Příliš si bereme na sebe zodpovědnost za druhé, namísto toho abychom byli zodpovědni jen sami za sebe, máme touhu neustále někomu pomáhat, i když v tu chvíli o to ten druhý nestojí, ale přesto chceme a chceme, aniž jsme schopni si sami o pomoc říct, když padáme dolů... Kolik z Vás řeklo větu" "já jsem v pohodě, pomoc nepotřebuji" zrovna v momentě, kdy jste ji potřebovali nejvíce, ale báli jste se o ni říct, přijmout ji. radíte druhým jak mají žít své životy, vztahy, práci, ale sami se potácíte ve tmě, iluzích, sebeklamu. Možná to vyzní jako kritika, ale je to jen o uvědomění si Vás samých, jakou máte cenu, kým jste, kým chcete být. Snažíte se sejmout masky z druhých, aniž jste schopni svou vlastní masku odhodit, dáváte druhým nebo naopak jen berete, své životy máte v nerovnováze, vnitřní nenaplněnosti, svazujete se bolestnou minulostí, neúspěchy, zklamáními, vším čím jste si prošly, tím se neustále snažíte i nadále žít. Mnoho z Vás se v tomhle příspěvku poznalo, ale kolik z Vás najde tu odvahu a vnitřní sílu to změnit??? Kolik z Vás najde svou vlastní cestu bez toho aniž by pronášelo: "Jak to mám zvládnout?! "nevím jak to mám udělat?! a pod. Vždy máte na výběr ze dvou možností, často stojíte na své životní křižovatce, každé vaše rozhodnutí je v tu danou chvíli tím co cítíte zrovna uvnitř, buď se vydáte cestou upřímnosti nebo se dáte cestou osobního prospěchu, každá z těchto cest Vás někam zavede, avšak jen jedna Vás vrátí na začátek, zpátky na Vaši křižovatku.
Naučil jsem se neposuzovat, nekritizovat, přijímám vše co v mém pozemském životě přichází, i to radostné i to bolestné, posouvá mně to dál, nesnažím se utápět v trápeních, smutku a bolesti, ale snažím se pochopit pravé příčiny těchto situací, přiznat si, že jsem chyboval, mýlil se....
Každý z Vás je "PŘÍTOMNOU BYTOSTÍ," ale než si to uvědomíte a pochopíte, dál budete hledat do nejisté budoucnosti a žít svou minulost, přítomnost vám bude unikat...neboť i dnešní ráno je minulostí a dnešní večer ještě budoucností....
Merlin