VYJÁDŘENÍ SKUTEČNÝCH POCITŮ
Nebudu psát, že tohle je téma ze vzkazníku, komentů, protože není, prostě mě jen napadlo z dlouhodobého pozorování...
Proč vlastně nevyjadřujeme své skutečné pocity? Proč říkáme polopravdy? Proč skrýváme to co je uvnitř nás, ale co nechceme vyjádřit?
Jmenovatelů je několik a já vám je pojmenuju, nebo můžete pátrat sami, ale to by vaše řídící centra jela na takové obrátky, že by vám z uší stoupala pára, kritická kontrolka varovně blikala a na nic jiného byste se už nedokázali soustředit.
Jmenovatelé jsou: Strach, nedůvěra, zklamání, bolest, stará křivda a opět oblíbené rodinné modely. Tohle vše ve vás vaše skutečné pocity a jejich vyjadřování doslova připoutalo řetězem, který se dá přirovnat k těžkotonážnímu na zaocéánské lodi. Tohle vše vás tak svázalo, že vyjadřujete jen to co chcete, nebo pravý opak toho, co skutečně cítíte a prožíváte. Máte strach, že pokud to uděláte, druzí vás odsoudí, máte strach, že když ve vztazích ukážete své skutečné pocity a vyjádříte je, přijde další zklamání, máte strach, že když řeknete, co se vám nelíbí, druzí vás odsoudí... Proto jste se v tomto směru uzavřeli dos sebe jak mumie do sarkofágu a pro vás tak max. existuje jeden nebo dva lidé, kterým jste schopni vyjádřit to co vás skutečně trápí, bolí, co vás ničí, ale ani jim neřeknete úplně vše, něco si přesto necháváte jen a jen pro sebe (jsou to spřízněné duše, karmičtí přátelé).
Raději si v sobě nosíte tato tajemství jak dobře ukrytý poklad Jacka Sparoooweva, svoji Pandořinu skřínku v domnění, že ji nikdy nebudete muset otevřít. Jenže...
Jenže problém nastane v momentě, kdy začnete vnímat, že to tak dál nejde. Mnozí z vás si stěžují na své životní příběhy, na své vztahy, na to jaké se jim dějí situace, co prožívají, proč jim druzí neustále podráží nohy, proč jim ubližují. Problém není v těch druhých, problém se ukrývá ve vás, tím, že jim nedokážete skutečně vyjádřit co cítíte z iluze zvané strach, z bubáka, který vás straší už od dětství. Pokud jim to nesdělíte, neukážete jim to co se vám nelíbí, neprojevíte své skutečné pocity, nenastavíte si hranice, budete se vám to opakovat s každým dalším zaměstnáním, přátelstvím, vztahem... Dokud vy sami na to nepřijdete, dokud to sami nepochopíte, protože proč byste to taky jako dělali, když nemusíte...
Pokud se vám něco nelíbí, vyjádřete to, ale nemlčte... Pokud jste z něčím nespokojeni, pojmenujte to... Pokud se cítíte nešťastní, odhalte proč... Hlavně jako děckááá nemějte strach z odezvy, protože ta nikdy není vaše.... Nejen že tím se naučíte zvládat svůj strach, obavy, nejistoty, skryté křivdy a zklamání, ale uvolníte se a osvobodíte, bude se vám volněji dýchat. Protože cokoliv v sobě budete potlačovat vás dovede pouze k tomu, že budete zahořklí, budete nosit své masky přetvářky, svých vlastních iluzí, budete tvrdí, nepřístupní s obrannou hradbou, budete i nadále nedůvěřovat druhým...
I mě dělalo dlouhou dobu problém vyjádřit to, co skutečně cítím, často jsem se schovával za své masky, ale dnes už vím, že pokud nevyjádřím to, co se mi nelíbí, s čím nejsem spokojený, i když to přináší negativní odezvu, nebudu to já. Ono to totiž neukazuje nic druhým, tedy pokud oni sami s tím vyjadřováním nemají problém, ale hlavně to, čeho se obávám já, z čeho můžu mít strach (i když s ním jsem se už spřátelil a jsme kámoši, je to rozkošný klučík).
Naučit se vyjadřovat to, co skutečně cítíte vyčistí všechny vaše temné vody, do kterých jste se ponořili s druhými, do bahna, ve kterém se plácáte, ale ze kterého nemůžete vybřednout, protože vám chybí síla.
vyjádření skutečných pocitů je o tom, že s pokorou přijímáte své chyby, své nedostatky, své zažité bolesti, křivdy, dokážete je pojmenovat, stáváte se otevření sami k sobě a hlavně nemáte potřebu si hrát na schovku... Protože jste to vlastně jen vy, kdo na ni hraje...
Merlin