Vždy, když nám Vesmír něco vezme nebo nás donutí něco ukončit, je to proto, protože ...
25.08.2024 14:21
Vždy, když nám Vesmír něco vezme nebo nás donutí něco ukončit, je to proto, protože na nás čeká něco lepšího... Jen my lidé se s tím nedokážeme smířit, snažíme se tomu vzdorovat a za každou cenu se snažíme držet neudržitelné v marné touze i snaze, že se nám to podaří zachránit a udržet...
Ale co k nám nepatří, to si nemůžeme nárokovat... Nemůžeme to vlastnit... Měli bychom to pustit, ale nechceme... "Ale jak to udělat, když to bude tolik bolet a nejedno srdce zůstane zlomené", je často položená otázka... My ale chceme a uděláme proto v zoufalství cokoliv, jen aby to ještě chvíli zůstalo s námi... I když vnitřně cítíme, že bychom to měli pustit, protože se určený čas naplnil... Proto je tolik zlomených a nefunkčních vztahů, které jsou uměle udržovány při životě, opět v marné touze a nerovném boji, že se stane zázrak... Proto se stále snažíme zachraňovat rodinu, i když víme, jaké jsou v ní vzájemné vztahy... Proto setrváváme v práci, která nás nenaplňuje, ale přináší nám stálý příjem... Proto lpíme na věcech a lidech, které bychom měli buď vyhodit nebo propustit z našeho života... Nedokážeme odpouštět ani opouštět, ale přesto se stavíme do role obětí a hledáme viníky... Za vším je strach z nedostatku nebo ze ztráty, že na všechno zůstaneme sami, bez pomoci a bez podpory, ale není to pravda...
Vždy, když nám Vesmír něco vezme nebo nás donutí něco ukončit, je to proto, abychom neztratili ten poslední kousek sebeúcty a hrdosti, nesnižovali se před druhými, ale učili se fungovat v životě sami za sebe, s pevnější vnitřní silou, emoční, citovou nebo finanční nezávislostí na druhých, protože každý takový krok v nás nemá sebrat naději nebo ohrozit naše jasné myšlení či zlomit srdce, ale přinutit nás stát se silnějším a sebevědomějším člověkem...
Proto nám Vesmír i osud do cesty staví nástrahy a překážky, abychom našli ztracené sebevědomí i sebedůvěru, abychom nelpěli na zbytečnostech, rozvíjeli svou vnitřní moudrost a dokázali si vážit sami sebe, dokázali nevlastnit a nežárlit na druhé, nebýt na nich citově připoutaní...
Učí nás skrze to nevzdorovat tomu, co je nevyhnutelné, ale co jsme sami nezvládli a nepochopili... Učí nás, být takovými, jakými chceme být, bez ohledu na to, jak na nás pohlížejí ostatní, co si o nás myslí anebo jak o nás smýšlejí... Učíme se neposuzovat a neodsuzovat, ale také se učíme být spravedliví a upřímní, protože pokud nejsme upřímní k sobě, jen těžko budeme upřímní ke druhým... Pavel Adam